Poslední Čech.

Poslední Čech na marách již,

ej, slyšte, jak vše jásá!

„Honem sem lopatu a kříž!“

někdo tu hlučně hlásá.

„S ním rychle, páni, v chladnou zem,

sic věčně se ho nezbudem,

jestli nám z mrtvých vstane!“

„„Hej, jářku, vzácný pane,

koho pak, smím-li se vás ptát,

tak zčerstva chcete pochovat?““

„Ten, jenž tu leží,“ nazpět zní –

„je, pane, Čech, tož – poslední!

Až spočine on v hrobě,

toť oddychneme sobě!“ –

Div nevypuk' jsem v hlasný smích,

Bůh odpusť mi ten hřích!

leč vážně na to v spěch

dím: „„Zda-li jest to ale v skutku Čech?““

I sbírají se důkazy

a činí sháňky, dotazy,

by důkaz dán byl se stran všech,

že ten zde byl – poslední Čech.

Leč facit – jak jsem tušil hned,

že z pánův každý strašně zbled',

a studem pak se červenal,

když zpravodaj referoval:

„Ten, na marách co leží těch,

jest v skutku, a to pravý, Čech,

nebť z pračeského rodu je,

„Jan Poslední“ se jmenuje“ –

„Wie heisst? Poslední! – Grosser Gott,

so ist der Letzte noch nich todt?!“