Poslední cesta.

Vše kvetlo, vonělo, byl večer teplý, slunný,

když prosila mne – v líc jí neduh vryl své runy –

bych ven ji trochu ved’!

Jak luna patří v les, tak pohlédnula na mě,

jak cos jí odepřít? Já mlčky dal jí rámě

i šeptla: „Naposled!“

Já viděl každý den, jak ten květ hlavu chýlí,

a přec jsem zachvěl se. Šat měla dlouhý, bílý

a v zraku chorý svit,

v mé ruce její dlaň hořela bílá, suchá –

ó cesto! dokud leb má vásou bude ducha,

ty budeš v mysli žít!

A šli jsme nejprv lip těch starých dlouhou řadou,

jež chodce pod nohu vždy čaloun stínu kladou,

byl dlouhý a byl šer;

a šli jsme na luka, kde květů vstalo na sta,

kam bílou pěšinou procházka vedla častá

krok její na večer.

Hle rybník, jehož pláň se nikdy neskonejší,

tam dub a sedátko! To místo nejmilejší

jí bylo ze všech míst;

tu milých básníků čítala písně, dumy,

tu mluvil Burns k ní i Longfellow, jenž umí

tak líbezné sny příst.

Snad sobě vzpomněla té mnohé blaha chvíle,

že růžný proskočil jí nach na tváři bílé,

však mžikem opět zhas’.

Ó koutku milený, již „s Bohem“ naposledy!

Když zmizel, spatřil jsem, jak dere se jí v hledy

a stéká slza s řas.

A šli jsme v klidný háj, jenž z dálky voněl dneska,

hned vlídnou pasekou, hned zase vedla stezka

nás loubí ve hustá,

pták z dřímot vyrušen, výš před námi prch’ strachy,

a časem přes cestu i králík přeběh’ plachý,

jí úsměv přes ústa.

A ona loučila se v tuše bolné se vším

a všecko viděla, já čeho sobě nevšim’,

i hnízdo v houští kdes;

zde v bouřce jedenkrát se, bázní jata, skryla,

tu pěnky krmila, tu fial kvítka milá,

tam trhávala vřes.

Pak skály s vrcholu jsme zřeli v dál, kde rysy

se hradu temněly, tak nádherného kdysi,

byl pobořený teď;

tam zraky upjala, ret její bledý oněm’,

a v mysli křísila vše, co slýchala o něm

od báby vyprávěť.

Za chvíli pravila – cos chvělo se jí v hlase – :

„Čím večer před spánkem má mysl obírá se,

ať dobrým nebo zlým,

ať milou bytostí, když ve vzpomínky klesnu,

ať čítám v knihách svých: vždy potom tichém ve snu

vše zase znova zřím.

A proto jednou vše jsem zříti ještě chtěla,

svůj koutek milený, les, pěšiny, hor čela,

sen dlouhý budu spát,

ó tuším, bdění chvil že bude již jen málo,

vše vidět chtěla jsem, by o tom se mi zdálo,

co zrak můj vídal rád!“ – –

Ted' chladnou vidím ji, juž ztichlo srdce zlaté

a ret se neozve, však stále přec mne mate

ten úsměv na ústech;

snad právě místečko své vidí oblíbené,

zkad vidět bor se tmít, kde dub svou střechu klene

a leknín vroubí břeh...