Poslední chvíle.

Všecko bílo, plno měsíčního světla –

Padám, volám, klesám, ticho zas...

Ozvěna mých zvuků, ta ach nedolétla

v tiché kraje, kde plá slunka jas.

Pozdní večer, hrozba zvonů táhne plání,

černých havranů jsem zahled’ let;

jakby cítili mé těžké umírání,

rozloučit se přišli naposled.

Zase ticho... prázdno... svíce mírně plane,

duše mojí atom zhasíná,

mrtvo blízko... mráz mi v údy stuhlé vane,

v extasi se cit můj napíná.

Vzduchem kříže planou, lebky krvácejí,

mladé tváře, vlastní tváře zřím;

šíleně se nervy v těle zdraném chvějí,

mrtvé ruce kynou zášeřím.

Myšlénky se ztrácí, v krvi city plovou,

upír černý krev mi vyssává;

a tou září očí, září fosforovou

poslední dech žití uspává...!