Poslední chvíle.

Za chmurných večerů, kdy větry kvílí,

mdlý po práci čtu žurnál den co den,

v němž na konec můj zrak se maně schýlí

nad tiskem drobným rozmanitých jmen.

Tu někdy zadumám se v náhlém žalu,

když poznám jméno z davu známých svých

ve zprávě z nemocnice, ze špitálu,

v tom nudném rejstříku všech umrlých.

A myslím na zdlouhavou noc a nudu,

kdy hodin kyv jen šerou jizbou zní, –

až sám já na posteli ležet budu

jsa sláb a v posledním už tažení.

Pak údy těla zažloutlé a stuhlé

obléknou v černý, plesový můj šat,

na dva dny vystaví je v lesklé truhle,

kdos ze přátel se přijde podívat.

Den třetí veselými ulicemi

dvé párů vraných koní s chocholy

mě v rakvi odveze ku hnití v zemi

na hřbitov za městem, tam u polí...

A dřív než velká noc v dum temnu snící

nad krajem spřede prvých stínů dech,

k svým krbům hosté klidně hovořící

odjedou v rachotících kočárech!