POSLEDNÍ CÍLE.

Až člověk předsudky, jež hrdě nese

dnes na bedrách svých, klidně ve prach střese,

až zboří všecky víry dětské ráje

a ucho k tepnám přírody až skloní

na její ruch a kolot naslouchaje,

jak v prázdnou číš se dívat bude do ní,

až podmaní svět celý kol a kol:

zda zkrotí odvěký v svém nitru bol?

Až zkrotí živly, že jak psi mu k noze

se stulí lízajíce jeho prach,

až lítat bude ve větrném voze,

až vina s hrůzou budou na marách,

až spadnou pouta s mozolitých rukou,

jež marně dnes o vrata ráje tlukou,

zda v bastill trosky a zda v chrámů dým

přec nebude stín minulosti s ním?

Zda vědomí, že pouze vlastní prací

si dobyl svět a toužený svůj eden,

mu dostačí ku tiché resignaci,

že bludištěm byl divným dlouho veden,

by svoje nic v pozlátko pýchy halil,

zda hořké jádro pravdy snese pak?

Zda vědy mok, jejž v pohár sobě nalil,

svým děsným prázdnem nezkalí mu zrak,

až pozná, že se nadějí jen šálil?

Ó jistě illusí všech na hřbitovu

své všecky staré modly vzkřísí znovu!