„POSLEDNÍ, DÍTĚ MÉ, PÍŠU TI LIST.“

Verš prvý, hochu můj, kmitl se hlavou.

Péro jej zachytlo! Jak pěkně zní.

Přítel tvůj odhad’ v něm jiskřičku pravou.

Vloha je odkryta. Kam nyní s ní?

Verše tě vzrušily, verše tě spily.

Úspěchem úžasným náhle jsi jist.

– Býval’s tak srdečný, býval’s tak milý.

Poslední, dítě mé, píšu ti list.

Bludičky z daleka vábí a šálí;

podivný vyrůstá v srdci tvém cit.

Ty jsi tak veliký, svět je tak malý!

Ty jsi tak záhadný, ty jsi tak skryt!

Verš tobě bizzarní v hlavě dnes hučí – –

Bylo by krásné tak v knize si číst –

Nade dnem banálním zjitřený žlučí – –

Poslední, dítě mé, píšu ti list.

S gestem jdeš znaveným: lidé jsou hloupí,

hloupý je život a hloupý je sen.

Vlast tvoje pole je zhnojené troupy.

Talentu tvého svit září tu jen.

Loreley láká tě pohádky rynské?

Na to vše postačí kupletu hvizd.

– – Jak je to pitomé, jak je to svinské! –

Poslední, dítě mé, píšu ti list.

Půvabná minulost za tebou leží,

nejistá přítomnost víže tvůj krok.

Nejistou budoucnost čaroděj střeží.

Kterak tě ochudil poslední rok!

Fantasmat rej v hlavě neukrocený.

Chiméru vlečeš ty nudou všech míst.

Úspěchy! Poklony! Ovace! Ceny!

– Poslední, dítě mé, píšu ti list!

Jen v prvých číslech když tisknou tě listy.

Na to už nemyslíš, máš-li co říc’?

Jaké to úspěchy karrieristy!

Neseš se, velebné, naduté nic...

Klid práce? Rozptýlen nevolky volky

vzpomeneš na čas, kdy býval jsi čist.

Kavárny! Pletichy! Klepy! A spolky!

– Poslední, dítě mé, píšu ti list.

Po skrytých pohnutkách zrak tvůj teď slídí.

Kramářský obzor tvůj, kramářský vkus.

Nevěříš v principy, nevěříš v lidi.

Modní jsi, ubohý! Poslední z hrůz!

Kterak jsi ochuzen! Máš jen svou pýchu!

Máš přízeň ničemů! Byl bys ji snes’?

Umění! Viď, je to slovíčko k smíchu!

– Posledně, dítě mé, psal jsem ti dnes!