POSLEDNÍ DOPIS

Poslední dopis v zmatku horečném

píši ti, milá, bez ladu a skladu.

Je příliš málo místa v srdci mém

pro moji lásku a pro tvoji zradu.

Dnes do Vltavy skočím po hlavě,

bych klid a utišení našel dole.

V anatomickém zítra ústavě

ležet už budu na pitevním stole.

Ležeti budu ztuhlý, mlčící.

A s profesorem v odpolední chvíli

z prvního roku přijdou medici,

by něčemu se na mně přiučili.

Hrabati budou se v mých vnitřnostech

s nožíky v ruce, s viržinkami v hubě

a mluviti o různých hloupostech

a vtipkovat a smát se při tom hrubě.

Tak, dříve nežli přijdu do hrobu,

přec mohu něčím užitečný býti,

neb mnohou zajímavou chorobu

na mrtvole mé možno objeviti.

A z čeho strach jsem míval za žití,

tomu teď po smrti přece nevyhnu se:

můj mozek musí vědě sloužiti,

pečlivě uložený v špirituse.

Srdce mi vyjmou, a v něm, zkrváceném,

srdeční budou konstatovat vadu.

Nějakým hloupým, latinským pak jménem

pojmenují mou lásku a tvou zradu.