Poslední immortella.

Do země té zahrabali

až na konci hřbitova,

až na konci v smutném koutě,

a přec tvoje sladká duše

lepší místo zasloužila.

V záři lampy, hlavou v ruce,

s duchem v nivách Avalunu

dlel jsem v milé světnici své

a tys přišla, přisedla jsi

a tvých očí vlídné nebe

tázalo se srdce mého,

co dělalo po den dlouhý,

co jsme sebe neviděli?

Dím já: „Báseň skládalo si

a v té básni stojí psáno:

V ráji ňader každé dívce

zakvěte lilie lásky,

a když přijde jinoch pravý

s čarodějným lásky klíčem

a rozevře srdéčko to:

podá mu svou lilii

v dar pro kytku života.“ –

Dím tak, vstanu a přivíjím

hlavičku tvou k prsou tísni,

ptám se: „Vykvétá lilie

pro mne ve tvém srdéčku?“

Tiché ano zašeptla jsi

a již plane políbení

první na rtech trnoucích. –

V stříbru luny kráčeli jsme...

ruka v ruce... a máj voněl

kol nás lásky lilií...

Padá sníh na růže pěvce;

jako slunce rosu ranní

pije život čaky jeho

a do zraků blahem zňatých

žene horké moky slzí,

a v úrodu sladkých citův

hází ledy, zhoubné ledy...

Kdo nás rozved? Svět či osud,

nebo stíny bludné zimy,

vedravší se v jaro lásky?

Sníh padá na růže pěvce!

Bylas bledá, uplakána,

kdy šel průvod na oddavky,

za to ženich usmíval se....

kněž vás žehnal mrtvým slovem!

I já děsnou měl jsem svatbu:

tobě zasnouben byl bídák,

mému srdci žalu jedy.

Stínem s tvým ach! potkává se

duch můj často na snů pouti;

jednou chtěl ti k nohám hodit

tvého srdce lilii...

tu jsi děsně zavzlýkala,

rukama jsi zalomila,

očima jsi zaprosila,

a já zase v ňadra schoval

a tam vložil v bolů hloží

zkrvavenou lilii.

Ráno, když jsem probudil se,

zvonili ti umíráčkem;

bylas mrtva – modlil jsem se.

Do země tě zakopali

až na konci v smutném koutě...

vidíš, takto zplácí zlý svět,

když mu srdce po vůli jest.

Já však za ubohou lásku

lepší hrob jsem připravil ti.

Hrob ten s sebou v ňadrech nosím,

vysypav jej pomněnkami

a mrtvola duše tvojí

v něm tak měkce uložena

jako dítě v klínu matky.

A za šera, v svaté chvíli

hlasem lyry probouzím ji

a jak matka s dítkem drahým

s ní se líbám, s ní se těším,

až mé oko, dávno vyschlé,

jarní lásky vláhou taje.