POSLEDNÍ KAPITOLA Z MÉHO ROMÁNU.

Po dlouhé době verš můj milý

k vám, drahá, zase zalétá,

vždyť zapomenout není síly,

a sudba nedá prokletá;

však zmizela již hořkosť bolná

i dávný vztek a nenávisť,

má vzpomínka jak ptáče volná

a cit můj jako děcka čist.

Dvě dítky máte, vaši dceru

já s chůvou v parku vídávám,

já viděl též, jak ondy v šeru

jste vešla v jeden světlý krám,

já viděl, jak jste vybrala si

zas karkulky a košilky –

bůh žehnej, krásná, po vše časy

ty maličké tři andílky!

Váš muž prý má den ke dni více

vás, dítky větší láskou rád,

muž dobrý to, ať na tisíce

mu peněz nese jeho sklad,

ať dojde cíle svojích přání

(jak aspoň lidské řeči jdou),

pak budou zváti z nenadání

vás městskou paní radovou.

Má stará rána zhojena je,

však ubylo mi mnoho sil,

můj plamen žití slabě plaje,

však čas už, aby dozářil.

To místo na hřbitově znáte,

tam při zdi, kde jsou akáty –

eh! pardon, co má hlava mate,

jak romantik jsem přepjatý!

V té době hořkých utrpení

já mnoho žen jsem zas měl rád,

měl rád?... ne, smyslů opíjení

já chtěl jsem, chtěl jsem milovat,

já klamal je, já klamal sebe,

a marně – vše jsem pochoval...

mít rád?... a koho?... Modré nebe

jsem vašich zraků miloval!...

Již nemám rád tu alej tmavou,

kde chodili jsme pospolu,

ne zahradu s tou jemnou travou,

ne řadu štíhlých topolů;

nač nechat ostré jehly vtínat

si stále k srdce hlubinám,

nač dát si na vás připomínat,

když sám už tolik vzpomínám!

Rád v park jdu, když tam s chůvou v létě

hrát vaše dcerka začíná,

ta kouzlo vašich zraků v světě

mít bude jistě jediná.

To dobré dítě veďte v eden,

kde bude šťastno jako vy,

a třeba zas přes život jeden,

přes život jeden bláhový!...