POSLEDNÍ KARTA.

O lidskou duši chceš-li se mnou hráti,

pak rozdej karty, čerte chlupatý,

a dobře hrej, ne hráč jak hrává špatný,

jenž milosrdné mívá záchvaty,

hrej vážně, ďase! – Červené jsou trumfy!

– To počátek mně věru divný je.

Já čekal bubny, ale budiž tedy:

Krvavé srdce všechno přebije!

– Protivná karta! Skoro smetí samé!

Ty malou neseš? Tuhle hru snad znám...

– Nesu jak nesu. – V tom je úskok starý,

což na konec ti všechno odevzdám?

– Na malou trumf už? – Ano, ano, ďase,

už teď své srdce musím přiložit!

– Pak jistě prohráš! – Jaká pomoc, brachu,

že chudák jsem, mně pomoh’ vždy jen cit!

– Cit, jenom cit? A rozum, pane, rozum?

– Ten připojil se, brachu, k posledu.

– Pak za deset let uzříme se zase,

už na novou teď zvu tě besedu!

Podivní lidé! Citem když se zmučí,

zas s rozumem se k němu vracejí –

– Co, čerte, ty víš, kterak člověk roste,

a o věčné co ty víš naději?

– Já kašlu na ni! Zde máš kartu novou,

tvář tvoje zdá se – trochu pobledla?

Jak s láskou je to? Nějak ztratila se

a do trní tě myslím zavedla?

– To pálí, čerte! Jinou kartu vynes!

– Já vážně hraji, sám jsi tomu chtěl!

– Ber tedy! Věz však, vzpomínek mých kouzlo

že neodneseš odtud do pekel!

– Po kouzlu ptám se, po tvém srdci tichém?

S tou novou frází jdi mi na kolo!

Žil na půl jsi a na půl miloval jsi,

i tvoje práce dozrá napolo!

Smát musím se, jak v ruce se ti třese

mizerných listů řada ubohá...

Já trumfy mám! Kde teď jsi s citem svojím,

před chvílí ještě měl’s ho do boha?

– Do boha, čerte? – v tom se mateš trochu,

dnes citů moře byla by už lež,

už nejsem hochem, ty však s jeho chvatem

na posici mou nějak šturmuješ...

– Svou zahoď hru! Tvá práce v nic se řítí

a v nicotu se řítí i tvé sny,

vzdej raděj se, než duši tvoji lapím

a vzejde konec pro tě úděsný!

– Vše zahodit? ne, počkej chvíli ještě,

má hra snad přece není ztracena!

– Trumf! Trumf! A nyní tvoje barva milá,

barvička jara, barva zelená!

– Poslouchej, čerte, svoji beznaději

do čeho vy jste dole oblekli?

– Do smíchu, bratře, poslední však duše

se pranic už ho nějak nelekly...

– Pak něco světem přece možná hýbe,

co neseme my oba v palici...

– Naposled pravdu, z brusu pravdu novou,

jak slunce jasnou, stejně hřející?

– Pravda? To slovo jistě schválně volil’s,

mně nelíbí se... – Jak mně tvůj dnes klid!

Vzdej se! Tvým otcem národ je přec malý

a poražen už proto musíš být!

– To slovo, čerte, co má vlastně značit,

je tohle vtip snad z tvého podsvětí?

Co neseš? – Barvu podzimu teď žlutou!

Povídám, věř mi, hůř jen bude ti!

Stárneme také, nevzrosteme o coul,

krev už se časem ani nevzpění...

– Zub že mi vypad’, ani dohrát nemám

a k ústupu jen dáti znamení?

– Hrej, čerte, hrej a nekruť se mi nijak,

když rozumím hře nyní než ty líp!

Podzimu barva. Zde ti házím celou

na prahloupý a ničemný tvůj vtip!

Co teď se díváš na mne užaslýma

a zmatenýma nyní očima?

Hru nemáš ještě a já konec vidím,

jak jedině snad správný býti má!

– Nes barvu! Třeba nejhorší svých vtipů,

že jednou musím někde zcepenět...

Nejmenší srdce na konec mi zbylo

a upři jenom zlostný na ně hled –

nejmenší srdce, slyšíš, jak se směje?

Jak těžký život byl by bez něho!

A povídá, že hru lze vždy jen vyhrát,

když oddaně jdeš klidný do všeho!