POSLEDNÍ KLAS.

Hle, v jitra procitnutí

jak zlaté klasů moře rosou ranní

pod větru dechem vlní se a sklání!

Tu kapky rosy v hravém spánku hnutí

z řas klasů zlatých v květy chrpy kanou

a v záři slunce drahokamy vzplanou,

až jiskrami se třpytí pole žitné.

Tu svorně s včelou motýl k němu lítne

a pod mezí, kde roste jetel bílý,

se v tiché hudbě cvrček nezastaví;

a větřík tady skokem každou chvílí

rozhoupá nejdřív květ koukolu tmavý,

pak něco šeptne klasům, a juž zase

pláň celá v hravé písni kolébá se.

A tak to chodí po celý čas leta;

tu zraje klas a vedle svlačec zkvétá,

a volné pole oba k zrůstu mají

a na vzájem se svorně objímají.

Pak přijdou žně – tu země svátek slaví,

svůj boží hod, a ke všem lidem praví:

„Sem k stolu mému! Otvírám své dlaně,

v nichž tají se roh požehnání Páně;

co člověk dal mi, dvojnásob mu vracím

a ze všeho ni zrnka neutrácím;

však za to chci, u jedné lásky stolu

by s chudým boháč svorně jedli spolu,

a tam, kde moje láska hody strojí,

by všichni lidé byli bratři svoji!

Ó pojďte všickni obtíženi vedrem

se občerstviti na mém stolu štědrém;

zde svatý chléb svůj lámu a všem dávám,

a svornou láskou všem jej požehnávám.

Hle, to můj chléb a věčně, bez ustání,

chci vítati vás k svému přijímání!“

Tak mluví bůh v ní k lidem každým rokem.

Však slyší člověk? – Pole posečeno,

co zbylo na něm, to jest chudých věno.

Ó smutné věno! Za mnou žena bledá

do sporé kytky zbylé klasy hledá.

A když na kraji pole octnula se

a s těžkým vzdechem po posledním klase

juž třesoucí se ruku vztáhnout chtěla –

v tom nad hlavou jí peruť zašuměla

a černý pták jí náhle k nohoum slítnul,

před zrakem jejím poslední klas chytnul

a v zrychlený let roztáh’ svoje křídla...

Klas poslední! Hle, sotva že jej zhlídla,

jest vyrván jí! – Já stanul zamyšlený;

zrak můj se v blankyt za tím ptákem díval

a v podivných snů a myšlenek příval

se ponořil hned duch můj rozechvěný.

Já viděl zase člověka stát v boji

o život s přírodou, v němž neobstojí.

Já viděl v temné lůno budoucnosti,

kde tato země na své hrudi živné

ni člověka, ni zvíře nepohostí,

kde „boj o bytí“ – toto heslo divné,

jímž mají lidstvu nové kynout doby,

kolébky jeho proměňuje v hroby.

Já viděl lidstvo bloudit v směsi jedné

na různých cestách bez plachty a vesla,

já slyšel jeho pláč v tmě neprůhledné,

když víra, naděj’, síla jeho klesla,

já viděl, v boji o život jak lítém

i tělo bratra bylo jemu štítem.

Ten hrozný boj! – Jak vybojován bude?

Hleď na nebe červánků krví rudé,

jak lidstvu cestou ku záhubě svítí!

Slyš větrů kvil i moře vlnobití!

Viz člověka, jenž stále pochybuje

a marně hledá cesty k vykoupení!

Co doba naše chce? kam pluje?

kdo odpoví? – Zde utuchne i snění,

jen věčně živá naděj’ vypravuje:

že šťastnější kdys přijde pokolení,

jemuž se splní báje zlatých časů,

že jednou stařec kříž vyorá v pláni

a Kristu kolem rozbodaných skrání

namísto trní vplete věnec – z klasů...