Poslední Kleft.

Na skále stál a moře divý hluk

vln mocná rámě vzhůru vznášel,

on v tváři bol a v srdci tolik muk,

jak zoufalec, jenž smrť si našel.

Na luhy rodné upíral svůj hled,

zrosené krví padlých synů,

již pro vlasť klesli – měsíc vyšel bled

a zahloubal se u vod klínu.

„Již dokonáno, přešel slávy čas

a v lůně věků žezlo dřímá,

pochodeň zhasla, smrti mocné hlas

nám jméno svoje v prsa hřímá.

Tam dokonal a nikdy více již

nevzplane znovu k slávě, k boji,

jej chladná zem a vlastních činů tíž

na věky kryje rouškou svojí.

Má vlasti, s bohem! Došla chvíle dob

i na tebe a v zem tě sklála,

tam černý jícen otevírá hrob

a marně o pomoc bys ždála.

Tví syni klesli, přelámána zbraň

a v poutech naše hynou matky,

tvých pěvců, kněží pobodána skráň,

neb v otroctví jest život krátký.

Hrob otců zdupán, popleněn je kraj

a chata kouříc dohořívá,

kde dříve háj svou šuměl dějin báj,

tam ohořelý kmen se dívá.

A naše nivy napojila krev,

krev otců našich, bratrů, dětí

a v chrámích našich, náš kde umlk’ zpěv,

tam krutý vrah své bohy světí.

Mne volá hrob – má vlasti, s bohem buď!

Mých ramen smrť se nedotekla,

ač v náruč jsem jí nastavoval hruď –

rouhavým smíchem dál se vlekla.

Však přijde doba, strašný onen čas,

kde vaše ruka jednou klesne,

nad vámi vyřkne soud svůj boha hlas –

to národa jsou kletby děsné.

Kříž udělal a políbil tu zem,

pak – valila se vlna dále

a za ní jiná s temným ohlasem

se pokořila staré skále...