POSLEDNÍ KOSMICKÁ PÍSEŇ.

Světy krouží po svých drahách

od pravěku do věků,

jak je vedou slunce bílá,

matky jejich, v daleku.

Ve prostoru bezhraničném

v zamodralém etheru

čeká Věčnost. Jednou hrobka

pro tu rušnost veškeru.

Kde je země? Byla vůbec?

Její život, sláva, pych?

Nikdo jí tu nepohřeší,

sudba všech to zemřelých.

Boje, vítězství i muka –

bez sledu odvanuty,

myšlenky i velká jmena –

navždy zapomenuty.

Naše verše, naše láska,

naše trýzně, radost, žal –

Hlucho. Jenom světy šumí

na svých drahách dál a dál.