Poslední květ.

Můj milý květe, rád bych tebe chránil

a dechem svým bych chtěl tě vyrvat mrazu,

svým vlastním teplem proti chladu bránil

z rána, než mi pohled zjeví zkázu.

Tak miluji tvou vůni, kdy zřím tebe

a démant rosy skropí tvoje listy,

kol slunce září, a jak jasné nebe,

je kalich tvůj, tak vonící a čistý.

Co zbude zítra? Soucit tichý padá

do srdce mi, neb vidím klamné štěstí!

Můj květe! Láska má tě měla ráda,

však ta je mrtva! Nuž pro koho kvésti?