Poslední květ.

Když poli jsem kdys kráčel, nad nimi

spěl vlhký vítr chladné podzimi;

kde stromů řad dřív obzor zakrýval,

se táhla dál.

Tu na mezi jsem viděl chudý květ,

byl poslední a musil se as chvět,

neb vysoko v těch šedých, oblacích

již čekal sníh.

Já vzít jej chtěl. Však potom řekl jsem:

Nech kvésti květ, hle jak je chuda zem;

z té krásy její, krátkých blaha chvil

jen ten jí zbyl!

Nic nemá již. Pták odlét’ s písněmi

a jedna noc snad v led ji promění;

jen květu toho šetří zimy dlaň,

nesáhne naň.

Ty nebuď krutší nežli podzim jest,

i pod sněhem snad zemi bude kvést!

By vzletu kus ti život nechal též,

ty přeci chceš!