Poslední květy.

Jak zdlouha vítr vane z těch podzimkových lad!

Na naše hlavy kane posledních květů spád –

ó rci mi, drahý anděli, ó rci mi, máš mne rád?

Již dávno růže svadly a ptáci spěli v jih,

a každý lístek spadlý svou dlaní skryje sníh,

teď jsou ty noci dlouhy tak a den je jako v mih.

Pojď, schovej bílou šíji a uhlaď hnědý vlas.

Den zvolna za dnem míjí, jak v poutech chodí čas,

a nežli přejde zima ta, kde bude každý z nás?

Ta naše pouť je dlouhá, jen krokem každý rok,

nás nehne stesk ni touha, ni zvolna ani v skok,

vždy zticha, bez ohlížení, co život má těch slok.

U cíle, který dříme ve hrobní stajen stín,

se oba zastavíme, nám klesnou ruce v klín,

nad námi věčno bude spět neznámých do končin.

Po různém putování zda poznáme se, mníš?

po čistém věnci v skráni já poznám tebe již,

ty mě po ráně ve prsou, kam ruku položíš.