POSLEDNÍ LÁSKA.

Tak přece přišla... Podzim byl –

jak u mne jinak možno není –

a já jsem ani netušil,

že je tak blízko; v okamžení,

než z pole bílý ohně dým

se spojil s šerem večerním,

v mé srdce vešla ticha, sama,

ač nezval, nečekal můj cit,

přec byla mi jak dobrá známá

a připravený našla byt.

Tak přece přišla... Věděl jsem,

že přivede tě podzim jednou,

že přijdeš, jak když nad lesem

se tiše bílé mlhy zvednou,

že poznám potom v očích Tvých

svit slunce z plání vřesových,

že ve Tvém zádumčivém hlase

já uslyším ten klidný vzdech,

jenž v onom, mně tak milém čase,

se smutně nese po lánech.

Tak přece přišla v moji hruď

ta Láska, dlouho mně tak cizí!

Ó vřele pozdravena buď

a zůstaň mi, až jeseň zmizí,

a kveť mi v srdce úkrytu

za jara klamných přísvitů,

buď družkou každé mojí chvíle

a veď mne v život daleký

a moje srdce pošetilé

svým kouzlem spoutej na věky!