Poslední láska Dona Juana. (VI.)

Pouštěl zrnka na růženci,

ved’ je chodbou, v pestrém věnci

jak příšerní zakuklenci

opatů všech obrazy

na ně zřely se zdi šeré.

Divná druž ta dál se bere,

Venku vichr stromy pere,

nová bouř zas přichází.

Stíny po zemi se lejí,

úzká okna jen se chvějí

pod novými nárazy.