Poslední láska Dona Juana. (XI.)

„Ha, ha, jak jsi směšný, mnichu,

myslíš, v těchto zdí že tichu

lázní modlitby všech hříchů

s duše spadne rmut a prach?

Možná, věřím, v tomto stínu

že lze ve samoty klínu

odpykati starou vinu,

slzí moře, krve nach.

Ale touha – ta je věčná,

muka její nekonečná,

věčný její křídel vzmach!