Poslední láska Dona Juana. (XL.)

Takto volal a štkal, prudce

v nekonečné, sladké muce

líbal její malé ruce,

zoufalý jí k nohám pad’.

– Nuže, prchněm, děla zase,

naděje svit v jejím hlase

chvěl se, – prchněm, v krátkém čase

bude jitro okny plát.

Ještě čas je, volná cesta!

„Pachito, ať bůh mne trestá,

konec písně, půjdu spat!