Poslední láska Dona Juana. (XLVI.)

V toto lkání, v tyto steny,

jimiž zněly koby stěny,

vzpřímen, hrdý, neskloněný

Don Juan jak vždycky stál.

Ztichl zpěv o vině, hříchu

ve příšerném kole mnichů,

zvonů rány zněly v tichu,

chodbou zněly dál a dál.

Jeden mnich nes’ kalich zlatý,

podal mu jej, vrchovatý

divným mokem vřel a plál.