Poslední láska Dona Juana. (XX.)

S plamenným tak pravil okem,

odešel pak vážným krokem,

skříply dvéře, deště tokem

okna zněla, stenal krov.

Dlouhé ticho; v trapném snění

Don Juan a v zamyšlení

seděl, v žilách ohně vření,

v mozku led a v údech kov,

seděl sám jak přelud pouhý,

bez myšlénky, citu, touhy,

bez povzdechu, beze slov.