Poslední láska Dona Juana. (XXIV.)

A zas klesl zvolna v dumy,

naslouchal, jak liják šumí,

bouře hluk se v dálce tlumí,

však tu náhle – pozor, slyš,

ve zdi temně šustí cosi,

jako vítr ve rákosí,

jak by v chodbě šeptal kdosi;

je to vítr přec neb myš?

Nyní jsou to kroky zjevné,

vzdušné, lehké, ale pevné,

a jdou ustavičně blíž.