Poslední láska Dona Juana. (XXV.)

Pro mne jdou – tak myslil sobě –

v této nízké, šeré kobě

bídně zhynu, avšak v hrobě

lhostejné juž vše to jest.

Co je na tom, já žil přece,

z všedností jsem vylít’ klece,

hrdou hlavu nes’ i plece,

zdeptal předsudek i čest!

Život postihnul jsem v jádru

a k dívčímu skloněn ňadru

vzpjal jsem skráň do věčných hvězd!