Poslední láska Dona Juana. (XXVII.)

V této otevřené stěně

chvíli stojí udiveně.

Don Juan vstal neprodleně.

„Pekla dřív, teď z ráje zjev,

vítej, kdo jsi? přelud pouhý?

Jak tě zdobí světla prouhy,

řek’ bych, vtělení mé touhy

že jsi, nejkrásnější z děv!

Don Juan jsem, na smrt čekám,

z ruky tvé bych vzal ji, klekám,

v tom však slyším žití zpěv.