Poslední láska Dona Juana. (XXXII.)

Polekaná k němu ona

zřela, tmavá růže vonná,

posud ryzí, bezúhonná,

jako jitra paprslek;

ruce její jen se třásly,

její oči v slzách hasly,

co se jeho na ní pásly,

pijíce té krásy vděk,

plná ňadra, život štíhlý,

útlé ruce, jež se zdvihly

nad červený živůtek.