Poslední láska Dona Juana. (XXXIX.)

Jako bělmo s mojich zraků

padá to. zář šlehá z mraku,

a můj život roven vraku

navrací se ve přístav.

Ty víš, že bych tebe zdeptal

jako vždy, že bych se neptal

po tvém srdci, a přec šeptal

mi tvůj ret: ó budiž zdráv!

Věčná lásko, kde jsou břehy

tvojí síly, tvojí něhy?

Spusť na hlavu mou svůj splav!“