POSLEDNÍ LIST.

Když poslední můj list jsi spalovala,

zda ruka se ti přeci nezachvěla,

zda lítosť nad vším přec tě nepojala? –

V tom listě byla duše moje celá.

Má celá duše, mladá, plná snění

a se vší vírou, se vší láskou žhavou,

ó, rci, zda něco jako zakvílení

jsi neslyšela vzkřiknout nad svou hlavou?

Když poslední můj list jsi spalovala,

a viděla jsi, jak se plamen slívá,

zda slyšela’s – to byla chvíle malá –

tak jako když to v plamenech těch zpívá?

To byla moje duše mezi nimi,

jež na hranici svojí, lásku v hlase,

za štěstí tvoje zpěvy nadšenými

tam naposledy ještě modlila se.

Když poslední můj list jsi spalovala

a když jsi jiskry hltati jej shlídla,

zda slyšela jsi něco, jakby hnala

se, šumíc kolem tebe, těžká křídla?

To byla moje duše, věř jen tomu,

ta zvedla se nad jizby tvojí stěnou

jak holubice z hořícího domu

a s perutí až na krev popálenou.