Poslední list klášterní kroniky.

Spáso světa, jasné světlo nebes,

hříšných duší ty pastýři dobrý,

jenž víš napřed, co zde psáti budu

na pergamen, na poslední listy

staré kroniky, já, Serapion,

opat kláštera u Dobré Vody,

před tváří však boha hříšník velký,

při mně stůj a buď mi světlem, kdyby

v lampě mojí dohořel již olej!

Ty však královno, ó Matko boží,

ty stůj za mnou a veď moje péro,

aby nezbloudilo, nebo divné

věci budu vyprávěti světu,

jenž od času mladosti mé dávné

ztratil víru a své všecko štěstí.

Mládí mého když sprchnuly růže,

meče syt když byl jsem a syt číše,

v řád jsem vstoupil otce Benedikta,

bedliv spásy hříšné svojí duše.

Brzy bratrů všech jsem získal lásku,

brzy přízně dobyl opatovy:

první v chrámu a poslední v loži,

žil jsem podle řádu přísných regul,

spokojenost neměla však místa

v srdci příliš otráveném světem.

Starý hřích, jenž od mladosti za mnou

táh’ se jako stín, i přes práh svatý

kláštera šel se mnou, hlodal v duši,

ve dne vrásky sázel na mé čelo,

v noci lákal z očí mojich slzy.

Bez rady a bez útěchy, smutný

po chodbách jsem těkal celé noci,

měsíci a hvězdám darmo lkaje,

čemu srdce nemohlo být hrobem,

pro co nerost kořen zapomnění.

Jednou večer ve klášterním sadě,

v době, v které všecky růže kvetou

a lká slavík z duše svojí hloubky,

bloudil jsem; tu náhle cizí zpěvy

v sluch mi padly, blížily se stále,

hlasy neznámé a přec tak milé,

lahodící zvědavému sluchu.

Dírou, která byla ve zdi, hlavu

prostrčiv, jsem do polí se díval.

Průvod divný ubíral se kolem:

ženy, starci, muži, panny, děti,

jedni ozbrojeni, druzí zase

obtíženi zavazadel tísní,

poprášení dlouhé cesty prachem,

o holích, jež v dřevo svaté kříže

končily, růžence kolem pasu,

bez únavy kráčeli tak statně

zpívajíce stále z plných hrdel.

Slovům písně já jsem nerozuměl,

ale jedno slovo ustavičně

hlásilo a dralo se mi v mysl,

vrylo se tam ohnivými spáry,

zůstalo tam jako v studni kámen,

jedno slovo, jedno: Jerusalem.

Pochopil jsem hned, k božímu hrobu

šla jich pouť, stesk sevřel moji duši;

slzy v očích, malou dírou ve zdi

za nimi jsem hleděl bez ustání,

jak mizeli úzkou cestou v lese,

za kraj skály kterak zahýbali,

ještě klobouku roh neb kus šatu

mihnul se – či byl to bílý motýl,

jenž nad lesa letěl temným stínem?

Nevím více, vím jen, že jsem plakal,

slzy mé že tekly vodopádem,

a že uzrál čin v mé smutné duši.

V refektář když přišel večer opat,

všickni bratři když zasedli k stolu,

ku modlitbě když sepjali ruce,

oči zbožně obrátili k nebi,

nemohl jsem více zmoci sebe;

vystoupil jsem z kruhu milých bratří,

před opatem klek’ jsem na kolena,

zlíbal okraj šatu jeho, s štkáním

sepjav ruce, s nakloněnou hlavou

jal jsem takto všem se zpovídati:

„Svatý otče a vy, dobří bratři,

prosím, probůh, slyšte moji zpověď,

pro Marie Panny svaté slzy,

pro masť vonnou Maří Magdaleny,

pro pláč Petra, když byl zapřel Mistra.

Hřešil jsem kdys v dnech mladosti svojí

a můj hřích se ozval v mojí duši,

proti mně vstal teď jako lev lačný,

všady, všady staví se mi v cestu

a za pokrm žádá moji spásu.

V době, v které všecky růže kvetou

a lká slavík z duše svojí hloubky,

rozškubal jsem jednu mladou růži,

ubil píseň ve slavičím hrdle,

a ta růže – byla sestrou mojí.

Zemřela mou vinou, a můj otec

vraha poznav vyhostil mne z domu;

já se vrhnul v boje divé zmatky,

já se vrhnul na dno plné číše,

ale moje vina byla se mnou.

Poznav brzy, na mou hříšnou duši

že juž Satan čeká dvacet roků,

mezi vás jsem vstoupil, ale darmo:

hřích můj se mnou, hrozný, nesmířený,

proti mně svou dračí zvedá hlavu

a já vím, že nebude dřív smířen,

dokud k hrobu Mistra Spasitele

neobrátím bludné svoje kroky.

Svatý otče a vy, bratři v Kristu,

pusťte mne, ať smyju svoji vinu!

Slzy hojné řeč mou provázely,

pohnut v duši naslouchal mi opat,

poděšeni naslouchali bratři.

Trapná pro mne byla chvilka ticha,

jen mé vzdechy v refektáři zněly,

a v ně tepot křídel vlaštovice,

která vlétla otevřeným oknem

pod klenutí jeho zasmušilé.

Ze zahrady voněly sem růže

a lkal slavík z hloubky duše svojí.

„Jdi, můj synu, kam ti srdce káže,

s bohem jdi, a vyjdi ihned zítra;

průvodní dám ochotně ti listy

na bratrské kláštery, kam sahá

posvátný řád otce Benedikta.“

To řka opat se země mne zvedl

a pak objal přede všemi bratry,

kteří všichni též činili po něm.

Slzami jsem zkropil jejich tváře,

první noc měl v klášteře jsem klidnou.

Ráno opat doručil mi listy.

Já opásán svatým škapulířem,

poutničí hůl v ruce s ostrým bodcem,

slaměnou též láhev po svém boku,

rozloučiv se s opatem a bratry

vyšel jsem hned před východem slunce.

Zvonek klášterní mne vyprovázel,

dokud les mne nepřikryl svým stínem.

Bylať ovšem hlavní snaha moje,

abych dostih’ velký průvod, který

včera kolem kláštera spěl v dálku.

Ale marná píle, jinou cestou

k cíli svému ubíral se; brzy

pochopil jsem, že ho nedostihnu;

marně v hospodách jsem vyptával se,

kde jsem přenocoval, všecko marné,

sám jsem tedy další kráčel cestou.

Touto poutí teprve jsem poznal,

jak svět uzrál v svojí nepravosti

jako shnilý plod na starém stromu,

na nějž čeká tlama Antikrista.

Zděsil jsem se naslouchaje v noci

v krčmách pustých vojska drsným řečem,

kluzkým písním, divokému smíchu,

kostek chřestu a cinkání peněz;

přes mnohé jsem velké přešel hory,

velké řeky přejel, viděl města,

že mé oči tak užaslé divy

večer sotva juž se udržely

klesajíce jako písku plny.

Turnaje jsem viděl bohatýrů,

mečů třesk a potlesk sličných paní,

ořů řehty pilo moje ucho.

V kláštera pak hostinného jizbě

přenocuje vše jsem v mysli vážil:

světa běh a dějů vlnobití,

kterak v ten vír jako zvadlý lupen

vrhá člověk nesmrtelnou duši

za bludičkou zisku nebo viny.

Mnoho lidí zřel jsem na té pouti

zlých i dobrých, viděl jejich mravy,

mravenčí jich viděl lopocení.

Klášterů též různých jiné řády

poznal jsem a vše to v duši svoji

zavřel jsem jak v pevnou klenotnici,

s lupiči a se zbůjníky lesů

často na jedné jsem spával houni,

chránil však mne řádu svatý oděv.

Nevím více, v které juž to zemi,

na cestě jsem stihnul jdoucí k lesu,

jenž se z dálky mračil na obzoru,

druhů několik: šli stejnou cestou,

dobré mysli byli vespol všickni,

ochotně mne vzali dále s sebou,

veselejší cesta černým hvozdem,

svěží hovor když v něm plaší ticho.

Pět jich bylo: první jako obr

velký, vlasů kosmatých a vousů,

jednooký, voják byl, jenž za žold

sloužil tomu, kdo ho najal právě.

Službu novou teď si hledal světem,

těžký meč po boku se mu klátil,

klobouk s peřím, kabátec měl z kůže,

dobrý chlap, ač drsný dlaní, řečí.

Druhý, ten byl cestující zpěvák,

trochu sešlý, jako starý vrabec,

po dešti když rozčepejřen skáče;

loutnu na zádech měl, ale nehrál,

stále jenom nové písně skládal,

jež si cestou bručel ustavičně.

Kupci byli dva; ač v prostém šatu,

opasky jich tučné a pak zbraně

mluvily víc než jich ústa skoupá.

Pátý sedlák byl a rovněž poutník,

do Říma šel ku svatému Petru.

S těmi vesele jsem kráčel dále.

Šli jsme lesem stále dál a dále,

za hovoru ubíhala cesta,

nad západem hnedle stálo slunce;

tu jsme teprv zřeli udiveni,

že jsme s pravé schýlili se dráhy.

Co nám zbylo, udiveni na se

patřili jsme němě. „Pojďme dále,

ten les přece bude míti konce!“

pravil voják – a my šli jsme dále.

Vskutku les měl konce, řídnul, řídnul,

ustupoval pasece, jež zvolna

v šedou pláň se měnila, ta zryta

struhami, v nichž držela se voda,

která při červáncích z dálky byla

jako čerstvé krve kalužiny;

na pláni sem tam se zvedal balvan

šedý, někde řídkým krytý mechem

divných tvarů, pláň ta neobsáhlá

ku obzoru lnula, pustá, smutná.

Šli jsme dále, náhle se nám zdálo,

balvany že na té pláni houstnou,

a než tři sta kroků uděláno,

rostly v řady nízkých šedých skalisk;

zatím zapadlo již zcela slunce

a mha šedivá se začla vznášet,

vstoupat, skládat v kotouče a sloupy.

V tom o něco zavadil jsem nohou,

hlednu blíž a zachvěl jsem se hrůzou,

bílá kostra ležela tu v prachu.

Ukázal jsem druhům; podiveni

chvíli stanuli jsme: „Co je na tom,“

pravil voják, „vlk anebo medvěd

zapomněl svou kořist, pojďme dále,

přece konce budou mít ty skály!“

Ale konce neměly ty skály,

rostly v hory, rostly výš až k nebi,

byly šedé, mračné, olověné;

k tomu za námi se zvedlo mračno,

vítr skroužil prach a v tváře metal

kotouče nám listí, slámy, ano

těžké kapky začly z mraků šedých,

které lehly si na šedé skály,

zvolna padat, a hrom duněl v dáli.

K tomu, hrůzo, další stále cestou

přibývalo koster v kameništi,

a juž zřejmé bylo, lidské kostry

bělaly se před námi tu v prachu.

Některé jen zpola ohlodané,

jiné na lebkách i vlasy měly,

jež se chvěly větrem. Děs nás zmohl.

Stáli jsme, bez rady, němí v klubku,

hromu hlas víc duněl každou chvíli,

šedé skály rostly ustavičně,

úzkou jenom stezku nechávaly,

kamenitou, neschůdnou a mokrou.

Se skal tekla voda jako kapky

potu na mroucího čele chladném.

Co nám zbývá, když jsme až sem došli,

řek’ jsem, dále, bratři, bůh je s námi!

Náhle cesta byla užší, užší,

jako v most se měnila a skály

jak by před ní ustoupily zpátky.

Šli jsme, za roh skal se otočili;

tam rozryté bludiště skal divných

naskytlo se znavenému oku,

v zadu celou stěnou ohraženo,

v předu ale chýlící se v propast

bezdnou, děsnou, plnou černých stínů.

Blesky míhaly se víc a více,

deště kapky rostly v silný liják

a hrom duněl jako v nebes klenbu

hřímalo by miliony kladiv.

„Snad ty skály útulku nám dají,“

radil voják, šli jsme tedy do skal

dva a dva a smluvili se dříve,

houkáním že znamení si dáme,

kdyby někdo vhodnou našel sluji,

kde by dobře přečkat dal se liják.

Já šel se zpěvákem, brzy mlha

oddělila nás od druhých, štěstí

však nám přálo: my jsme našli sluji,

prostranná dost byla, vyklenutá,

plna mechu; nyní houkali jsme

ze všech sil, však darmo, déšť a vichr,

hromy přehlušily naše hlasy.

Zůstali jsme tedy sami v sluji.

V tom blesk šlehl silný do jeskyně,

osvítil ji – ale k hrůze naší:

co jsme zřeli za vteřinu tuto,

nepopíše slabá moje ruka,

zdi kol krví byly potřísněné

a na zemi samé tlely kosti.

Ihned křížem požehnal jsem čelo

a děl k druhu: „Ztraceni jsme, bratře,

v doupěti jsme líté jakés šelmy,

jisté smrti díváme se v jícen;

litujme jen rychle svojich hříchů

a pak v božskou odevzdáni vůli

čekejme, co dál se díti bude.“

„Což abychom,“ navrhoval zpěvák,

„zatarasili se v této sluji,

před vchod těžký přivalili kámen.“

„Nevím, bratře, stačí-li nám síly.“

„Zkusiti to přece vždycky můžem.“

Vyšli jsme, bouř stále více rostla,

brzy balvan našli jsme, jenž právě

přikrýt mohl otvor naší sluje.

Jménem Páně pozvedli jsme paže,

jménem Páně napjali vše svaly,

ale darmo, balvan přikovaný,

jak by vrostlý v půdu pevně trčel,

a z propasti vedle cosi znělo

jako ostrý smích, snad stékající

byl to déšť, já nevím, nechci soudit.

Kleslí v duchu zpátky šli jsme k sluji,

lepší přece v suchu být než v dešti,

sotva však jsme v ní se octli, rázem

osvítil blesk tmavý její jícen,

s rachotem pak děsným s hůry cosi

valilo se jako tisíc hromů,

rána ránu stíhala, a štěrku,

kamenů spád duněl, ve tmě čiré

my se octli náhle hmatajíce.

Úžas první přešel, tu jsme zřeli:

jeskyně vchod náhle zatarasen.

Blesk, jenž urazil nad námi skálu,

Vrh’ ji zrovna jak míč před vchod sluje,

my se octli nyní v živém hrobě.

S pláčem nyní klesli jsme si v náruč,

vyznávali hlasně svoje hříchy,

v jediný proud tekly naše slzy,

my jsme oba zřeli v jícen smrti.

Poplakavše spolu usedli jsme

každý v jiný jeskyně kout tmavý

jak dva stíny. Ježíši, jenž kdysi

přijdeš soudit lidské plémě ohněm,

z hrobů troubou vzkřísíš andělovou

miliony lidských duší hříšných,

až tvá v mraku zaskvěje se váha

nad údolím smrti, Josafatem,

Mistře, Králi, buď nám milostivý!

Ale věř, že sotva hrůzou větší.

zachvěje se potom duše moje,

jako zde, v té šeré sluje klínu,

na kostrách když sedě v živém hrobě

o smrti jsem dumal, smrti jistý.

Viděl jsem ji velkou, tlama její

sáhala až k trůnu tvému, bože,

a v ni řítilo se střemhlav lidstvo

jako zástup much a matných jepic,

večerní když mlha kryje řeky.

Tlamou její děsnou prošli všickni,

prošli, ale tam na druhé straně

andělé je tvoji přivítali,

v rukou meče nahé, v rukou váhy.

Některé ten průchod tlamou smrti

očistil, že jak motýli vzletli

bílým křídlem, ty vše spásy anděl

vzal na svoje rozpuštěné vlasy

a je zanes’ takto k nebes trůnu.

Jiní vyšli jako můry šedé,

ty zas anděl vrhal v kotel ohně,

z něhož za sta a tisíce roků

vylétali jako holubice

k trůnu Páně, ale jiní, běda,

vyšli z tlamy smrti jako hnusní,

černí pavouci, ty ruky vzmachem

anděl smetl v smoly černou řeku

a z nich nezbylo ni prášku více.

Jako lupen na stromě, když bouře

podzimní rve mohutný mu kořen,

tak se třásla ubohá má duše.

A já úpěl v slzách k tobě, Pane:

Nechci vzlétnout jako bílý motýl,

spokojím se být jen šedou můrou;

tisíc roků očistcové muky,

spokojen jsem, budu žehnat tobě,

jenom nedej, by má duše hříšná

prošla jícnem smrti jako pavouk,

by ji nevrh’ anděl v smolnou řeku,

by z ní nebylo ni prášku více!

Tak jsem snil v té sluji smrti blízký,

pak jsem viděl jako ve zrcadle

celý život svůj, své první mládí,

tváře matky, otce, milých bratří

a pak té, jíž sveden hříšnou vášní

ctnosti květ jsem pošlapal v svém pychu

a zpěv slavičí jí v hrdle ubil.

Pak jsem viděl válek řev a vřavu,

druhů bujné v stanech popíjení,

a pak celý tichoučký náš klášter,

a tu litoval jsem oné chvíle,

kdy práh jeho přestoupil jsem svatý.

Snad mne ďábel vlákal v svoje sítě,

či jen sním; já hmatal na své tělo,

zda to v skutku já jsem. Hrozná pravda!

Zase pak jsem skonejšil svou trýzeň.

Za mé hříchy toto snad je trestem

a já projda brzy jícnem smrti

vzletnu k nebi jako bílý motýl.

Druh můj tich byl, dovlek’ jsem se k němu;

chudák spal, jak šťastný byl v svém spánku!

Já mu přál ho, znova v trpké dumy

ztýranou svou ponořil jsem duši.

Venku ještě neustala bouře,

vichr skučel v skalách, smál se, výskal,

jako ďáblů chechtot vody řvaly,

hromy duněly a zem se třásla.

Nevím, v dlouhé upadl jsem snění,

z něho v sen jsem ukles’ a dlouho

spal jsem též, však hladu ostrý osten

probudil mne. Ticho, v sluji šero,

patrně den plašil noční stíny;

světlo rostlo, moh’ jsem volně v sluji

rozhlédnout se; ohledal jsem balvan,

pevně k skále přilehal jak dvéře,

skulinu měl na jednom jen místě,

tam jsem zvědav přiložil své oko.

Co jsem viděl? Zástupů ty bože,

andělové a vy všickni svatí,

které doufám někdy zváti bratry,

hrůza v led mi krev změnila rázem,

a pot chladný v proudech na skráň hnala.

Naproti po šedé, slizké skále

zvolna slézal drak. Své duše spásou

tomu, po letech kdo tyto řádky

bude čísti, přísahám, že pravdu

chvějící se nyní rukou píšu.

Třicet let jest, co jsem z cesty zpátky,

deset, opatem co žiju tady,

posud vzpomínkou se celý třesu.

Drak juž slézal, nejdřív jeho hlava

kmitla se za skály ostrým krajem,

byla tříhranná a plná štítů,

tlamu otevřel, hrál z ní mu jazyk

dvojklanný a jedem naduřený,

zrak bez víček oheň, krk měl dlouhý.

Šedivý byl jako tyto skály,

po kterých jak dlouhý had se svíjel,

nohy přední jako kachní tlapy

vyšly potom a ty měly ploutve,

tělo netvarné pak, a to celé

hemžilo se hnusným strupů svrabem,

končilo ve dlouhý, těžký ocas,

štíty kryt jenž v ostré kopí končil.

Potvora se svezla zvolna dolů,

slyšel jsem, jak syčela, k své sluji,

kde jsem zmíral těžkým za balvanem,

obrátila se, čmuchala dlouho,

ocasem bušila do balvanu,

rány padaly jak rány hromu;

balvan chvěl se každou ranou, za ním

chvělo se též ubohé mé srdce.

Marný zápas, silou hromnou vražen

balvan hluboko byl, v krátké chvíli

slyšel jsem, jak prchala saň zpátky

volným krokem – brzy bylo ticho.

Oddechl jsem sobě z duše hloubi,

čekal chvíli a šel vzbudit druha;

neřekl jsem, bych ho nepolekal,

o tom ničeho, co zrak můj viděl,

ale v mysli své jsem uvažoval

na rozhraní stoje dvojí smrti,

co mám dělat. Odvaliti balvan?

Nemohl drak pohnout těžkou skalou,

jak by mohly slabé ruce moje?

Ale zkusit přec tu můžem práci,

ale což když za balvanem čeká,

těžko říci, která smrt je lepší?

Dva jsme, jeden aspoň může ujít,

neb drak jednoho jen chytit může.

Nuže k práci jménem Hospodina!

Opřeli jsme v zemi svoje paty,

vzpjali ruce, škubli celým tělem,

kámen pevný; opět nový náraz,

kámen zachvěl se. V tom nebezpečí,

smrti strach a naděje též jiskra,

žití kouzlo svůdné tak a sladké

sílu obrů vdechly v naše svaly,

jeden náraz a povolil balvan,

ještě jeden a skulina byla,

že moh’ zvolna protáhnout se člověk.

Křížem požehnav se šel jsem první,

opatrně rozhledl se kolem;

všady ticho, všady prázdno, mrtvo.

Holí s křížem pak jsem kynul bratru,

protáh se’, a nyní do útěku

dali jsme se přes kameny, tesy,

trny, kostry, dál a dál a dále;

každý štěrk, jenž naším stržen krokem

zarachotil za námi, nás plašil,

ale dál jak tisíc běsů v patách

hnali jsme se – pot juž ručejemi

koupal naše těla, dál a dále

labyrinthem skal a výš a výše.

Konečně na skály srázném hrotu

octli jsme se – právě vyšlo slunce.

Pod námi strž hluboká se tměla,

šedé skály vroubily ji kolem,

nahledli jsme dolů: v kalné tůni,

hrůzo, ale smíšena teď s plesem!

netvor ten síně povaloval

natahuje dlouhé, šedé hrdlo

a blikaje žhavým zrakem v slunci.

Křížem čelo svoje požehnavše

skály mizely, pak přišly lesy,

lidné kraje pak nás přivítaly,

my jsme byli navráceni žití.

Šťastně k božímu jsem došel hrobu,

šťastně nazpět v klášter ten se vrátil,

ale věřím, ne útrapy cesty,

ne mé modlitby a vzdechy, slze

smyly hřích můj, ale noc ta děsná

v oné sluji, ta mně byla jícnem.

smrti, kterým prošla moje duše.

Dopsal jsem. Dej, věčný nebes Králi,

ať kdys vzletnu jako bílý motýl

k tvému trůnu! Chraň své věrné stádce,

nedej nikomu to zažít ještě,

co já zkusil. Sláva tobě! Amen!