POSLEDNÍ LIST.

Vy píšete mi: „Když to není možná

nám spolu jít, když jiný los nám pad,

ať zbude aspoň upomínka zbožná,

že cestu mou jste přešel jedenkrát.

A prosím snažně: Svatou pro památku

na onen cit, jenž blažil srdce nám,

ó, napište mi alespoň pár řádků

v můj památník, jejž spolu posílám!“

Teď píši Vám: Vy nevíte to ani,

čím v mojí cestě Vy jste byla mi,

a jak mne blaží tiché vzpomínání

na všechno to, co již – je za námi.

Však co mám psáti? Aby samé květy

Vám šťastný osud v cestu nasypal,

by nevyhasly čisté vaše vzněty,

by ani vašich snů se netknul žal?

Či mám Vám psáti: Byste věčně mladá

tak zůstala a s duší netknutou,

by rád Vás měl ten, koho máte ráda –?

Ne, řekla byste, že to frase jsou.

Však vzpomínám si: Než se rozloučíme,

bych jedno přání rád Vám říci chtěl,

jen jediné, však přátelské a přímé –

snad vaší prosbě jím bych vyhověl.

Nuž, slyšte přání to, jež vstříc Vám letí:

Ba život Váš byl láskou k lidem všem,

a byste dovedla vždy odpouštěti. – –

Pak, věřte, v ráj že změní se Vám zem!