Poslední list.

Naposled slunko pohledlo zpátky:

v okénko moje červánek kles’,

na stěně bludic rozsvítil řádky,

v duši mi vzbouřil myšlének směs...

Pozvolna v soumrak jizba se noří,

podřimnul stromů ševel a svist –

ha, co tak smutně lampa mi hoří:

naposled, dítě, píšu ti list!

Vzpomínky krásné, čarovní snové,

nejsladších tužeb oživlý zvuk,

objetí vřelá, ohniví rtové,

ozvěna mladých rozkoší, muk:

všecko to v duši jásá i úpí!

Opět jsem živ a mládí si jist;

obrazy rychle řadí se v tlupy:

naposled, dítě, píšu ti list!

Po letech, snílko, vracíš se ke mně!

Tisknu tě k srdci, hladím tvůj vlas,

promlouvám vroucně, domlouvám jemně,

temnoučké plaším mráčky ti s řas.

A když se tratíš ve tmu mně noci,

nemohu dlouho z drahých těch míst,

nemohu divnou tesknotu zmoci –

naposled, dítě, píšu ti list...

Ha, kterak, dítě, vidím tě nyní!

Na skráních vínek jediný květ:

s odvahou tedy v chrámovou síni –

na věky šťastno vyjdeš z ní zpět...

Bledneš a slzíš? Myšlénky klamné!

Trudno mé přání nevěstě číst:

„Žehnám ti vroucně – zapomeň na mne“?...

Naposled, dítě, psal jsem ti list!