POSLEDNÍ MARIONETY.

Já na vsi hrál jsem pro strýce a tety

při chudém světle celkem bez piety

na sklonku let,

a hrdinové zoufalí už byli,

již v apatii vespol závodili

pro celý svět.

Můj lupič ztratil chtivost krve něčí,

dnes ve všem větřil možné nebezpečí,

byl fádně živ,

jen pro forma se loupež někdy koná,

však tvrdí se, že není to už ona,

jak byla dřív.

Jsou v dnešním čase lesní hrádky ztichlé,

i rytíř sešel nad obyčej rychle,

– je škoda sil –

neb jeho dělal v šťastné pro nás době

jen více méně luxus v garderobě

tím, čím kdy byl.

Však sedlák ovšem zbídněl víc než druzí,

neb teskný přízvuk zemědělské luzy

mu pathos bral

a cítil to tím víc, čím věřil méně,

že na lásce mé ztrácí každodenně,

jak bludně hrál.

A o dámách mi škoda plýtvat steskem!

Co něhy bylo ve stvoření hezkém,

je pryč a pryč,

a neprobudí rtové svadlí touhou

ni chudé tílko s vlečkou loket dlouhou

už žádný chtíč.

Nu ano, tak! Co bývalo, to není

a bývali jsme chlapi oblíbení,

že ctil nás lid,

však nyní asi ve dnech, které přijdou,

z nás každý shlédne, že je invalidou,

a začne pít.

Nás drží na vsi malá vstupní cena,

kde nyní hrajem drama otrávená,

z nichž vyje hlad,

v nichž hrůza musí základní být notou,

a v nichž jen mstou a zlem a nečistotou

smí vynikat.