Poslední naše slovo.

Čím menší národ, tím bud větším činy!

Ať jeho krev se kouří z guillotiny,

ať jeho synů hlavy s popravišť se řítí –

oč menší národ, o to větší jeho Táboriti!

A kdyby na staletí vybili je kati,

ti v dětech svých se k mlatům opět vrátí!

Co jest nám zbraní? Česká kniha,

již století zas národ v ruce zdvihá

a nepřátelům drží před zrakem.

Tam psáno je: „Tys ubíjel nás léta,

nuž hleď a div se, že ten národ zkvétá,

že písní svou, svou vědou je zas junákem!

A píseň tu, a vědu tu chceš vyrvat jemu ještě?

Kde je ten kat a kdeže jsou ty kleště,

by vytrhaly z našich prsou srdce ryzá

a přikovaly do nich jiná, cizá?

Pryč s hněvem tvým! Co příroda ti skytla,

to chraň si dál, však nepřej si, by chytla

zas jednou hranice, a její první svity

by probudily v dětech staré Tábority!

Ještě jsme Slované a Slávy svojí dbáme.

Ta stará rez na poutech i ta pouta zláme –

hoj, myslíš, že se Marka Kraleviče nedočkáme?

Od Visly, Volhy po Maricu, Sávu

slovanský bílý orel zdvihá hlavu,

a nedáte-li žít nám volně, divy tvoře

se jednou octne na prapoře...

Však chcete-li žít s námi v míru,

zde jsme – a v celém světa šíru,

jestli kde přátelství a láska kvete,

nad přátelství Slovanův – většího nenajdete!

Chcem žíti s vámi jako děti sester matek,

chcem půjčit vám, když máte nedostatek,

chcem dost mít, jestli v šťastném srdce tluku

stisknem si s vámi zmozolenou ruku!