Poslední návštěva.

Sňav bílé roucho s mrtvoly

jsem v její tvář se zahleděl

a ruce sepjav bezděky,

jsem stanul pravdou přimrazen.

Než vkročil jsem, ach, pro slzy

jsem jedva cestu nalezl,

když vkročil jsem – jak hořký los! –

zaplakat nemoh, nemoh jsem.

Chtě modlitbou se posilnit,

jsem slova její mátl si,

a žití mého génius

mi v útrob temnu zahřímal:

Zříš tuto hlavu studenou,

již někdys tolik miloval?

Vlož ve svatyň své duše ji

a života slyš zákony.

Kdy krásy dítko zabloudí

do všední lidí směsice:

los jeho los je sirotka,

jenž matku hledá v maceše;

los jeho los je studánky,

již příval blátem zanáší,

los jeho los jest poupěte,

jež oblézají červové.

Cit dřímá v srdci lidí všech,

však rána svit kdy pozdraví,

tma hledá si jen novou vlast,

kde otvírá se brána mu.

Však krásy dítko na světě

se tulí v háv své něžnosti

a nezná hledat novou vlast

zříc kolem chlad a cizinu...

Zda zříš tu hlavu studenou,

již někdys tolik miloval?

Kdo sečte vzácné perly slz,

jež v bláto žití ronila?

Kdo rozuměl těm srdce tlukům,

jež v bědnu ňader klepaly,

kdo myšlenky si v paměť složil,

jež vznášely se z duše jí?

Ba nikdo v šírém světa poli,

i ty ne, jenž ses setkal s ní,

jenž z lásky v zracích naleznuv ráj,

jsi v nebe duše nevkročil.

Klín pravdy zrodil slova pěvce:

„Kdo všední, růží dochází,

kdo vzácný, z trnův koruny

ve dnův svých řadě na zemi!“ –

To čelo bílé jako mramor,

ten zvadlý v vlasech barvínek,

ty oči v strasti zapadlé

a v tvářích vážný mrtvých stín;

tu blahost klidné věčnosti

z úst němých ke mně mluvící:

vše hledem jedním objal jsem

a ukryl v duše perutích.

„Buď s bohem!“ zašept její ret,

ret mrtvý k duši zkalené –

já požehnal jsem křížem ji

a přikryl rouchem mrtvolu.