POSLEDNÍ ODJEZD Z PRAHY.

Jaké to jitro zasvitlo nad Prahou,

mateří předrahou!

Slunce tak přečistým jasem korunu její oblilo,

smaragdy Víta, alabastry svatého Jiří,

v čelence řady předlouhé opálů vznítilo –

níže se sune a šíří,

nikde ni stínu, jenž zebe,

všude jen zář a nade vším blankytné nebe.

Tam jenom s Černé věže černý vlá prapor, černý stín vrhá,

který i černou myšlenku volá,

ale zatím jen zpola:

slunečné jitro mrak její trhá,

zvábí tě Hradčany v zeleném věnci –

a co to pod nimi? Bílí, hle, ptenci,

bílí tam holubi v hejnu se nad střechy vznesli

Menšího Města,

nad nimi jejich krouží a vine se k Hradčanům cesta,

přímé tu čáry, tu oblouky kreslí,

jako by jakés písmo před strání zelenou psali

v letu převytrvalí

perutní písaři malí.

Náhle mi kmitne jako snem:

ach, toť snad písmena nejdražší – T. G. M....

Černý tam prapor na Černé věži –

most kde přes dumnou Vltavu dole běží,

dvojí se blýská ve výši démantů řada;

pozemských světel počet ji skládá –

tesklivým smutkem do jitra září

pod slunce nebeskou tváří...

Dole po obou stranách mostu široké, živé pruhy

na oba běží břehy, v náměstí, ulice –

tváří tam tisíců tisíce

slily se ve dvě růžové stuhy.

Mlčí ty davy, jen srdce v nich hlasitě bijí –

stojí a stojí, ač hodina za druhou míjí...

Ach, vždyť President Velký, Otec nad otce drahý

naposled, na věky odjíždí z Prahy!

Hle, tu se blíží s družinou valnou,

která Jej Prahou sprovodí na cestu dálnou...

Srdce se svírá, za slzou slza zalévá zraky –

ale od Něho šíří se jas,

proráží smutku žalostné mraky,

vstupuje v nás.

Nebeské barvy Jej kryjí: oblak tam sněhově bílý

září a svítí,

červánek jitřní vedle se nítí,

do obou záře a do třpytu

proniká nebeská barva blankytu,

zprvu dělí tu zářivou barvu dvojí,

dál však je pojí.

Barvy ty za Něho mluví: „S Bohem, děti –

čas už k věčnosti letí!

Odjíždím, s vámi však jako prve

pravdy mé bělostný oblak zůstane,

tmy bude zahánět: vari, satane! –

červánek s vámi též zůstane odvahy krve,

kterou jsem nalil vám v číše –

blankyt vám zůstane, jímž jsem vás nesl výše,

jímž jsem vás učil: nikoli César – však Ježíš...

Viz, můj lide, ať z barev mých těžíš!

V nich jsem vždy s tebou – ať v slunce či v šeř

cesta tvá jde, ty neboj se, toliko věř...“