POSLEDNÍ PARNÍK.

Jakoby zakryt bílých do halen

v podzimní páře kraj spí zavalen,

stříbrnou mlhou řeka oddychuje.

Poslední parník dolů po ní pluje...

Poslední parník! Náhle, jako duch

zjevil se v mlze, koles jeho ruch

lopatkou pleská, černou vodu čeří –

a loď zas kvapem ztratila se v šeři.

Poslední parník! Kouřem šedivým

zabarvil mlhu, zvukem dunivým

zahoukal v dálce, tísněn lednou tříští –

a již se nevrátí, až v jaro příští!

Na břehu stojím, bludný poutník, sám,

a na rozmarné toulky vzpomínám,

jež druhdy podnikal jsem lodí touto,

než prst můj zlaté obepjalo pouto...

Kolikrát z Prahy v dálné okolí

já lodí tou spěl k lesům, do polí,

a v upomínku šťastném po výletu

vozil si domů kytky vzácných květů!

Až jednou večer na mou kytici

upjal se v touze pohled zářící

neznámé dívky, která se mnou jela...

Jak vonnou kořist mou mi záviděla!

Už tomu dávno, už to vše jen sen –

však posud vidím žhavý pohled ten,

jak dlouho těkal po květinách jemně,

až v rozpacích se kradmo zdvihl ke mně...

Byla v něm prosba, jímal plachostí

a přec měl v sobě tolik milosti,

že nach mi vznítil na ubledlém spánku:

ne, nebylo to jenom od červánků!

Zapadá slunce, řeka v ohni plá,

nad naší lodí prapor dýmu vlá,

stroj klape v taktu, kola v před se točí –

a na mě patří čarovných dvé očí...

Zapadá slunce, všecko přede mnou

mizí a splývá v mlhu tajemnou,

jako když přelud na mou cestu vkročí –

já zřím jen hvězdy čarovných dvou očí!

A jak se stalo, ztěžka povědět,

že v dívčích ručkách octl se můj květ,

že moji kytku odnesla si domů

neznámá kráska – i mé srdce k tomu!

Jakoby zakryt bílých do halen

v podzimní páře kraj spí zavalen,

na řece proudem tříšť se točí v kolu –

poslední parník odplul po ní dolů.

Proč, jak ten parník, vyplula mi z mlh

vzpomínka tklivá, kterou zrak mi zvlh’;

proč, kam se dívám, kam mi noha vkročí,

jen slunka vidím čarovných dvou očí?...

Z mlžného snění, z bludných potulek

vracím se domů, v teplý útulek:

tam, co jsem dumal, zjeví se mi zjasna,

když na mě pohlédne – má žena šťastná!