Poslední páže.

Zjev staré panny závistivý

je čas, jenž v divém hněvu svém

se skrání světa půvab snivý

zahání čínským vějířem.

Proč v skříni úšklebnými slovy

svál střevíčků mých svůdný vděk

a růžový šat atlasový

i kouzlo bílých punčošek?

Juž zanedbán vlas kadeřavý,

ni lící nádech růžový,

ni velkých očí pohled žhavý

víc štěstí snů mých nepoví.

Krok pružný v pohřební se mění;

jak rád bych jásal: zůstanu!

a v touze po Tvém políbení

snil všecka kouzla romanu!

V té próse jak je možné žití?

Vím: nad svět, který stopen v stín,

dnes ještě v hvězdné mlhy síti

se vznesu, zářný cherubín.

Však dříve, v očích smutku clonu,

v rtech upomínek drobný smích,

Tvůj slíčný obraz v medaillonu

chci skrýt si ve svých perutích! –

Zjev staré panny závistivý

je čas, jenž v divém hněvu svém

se skrání světa půvab snivý

odhání čínským vějířem.

Proč pavučinky v sny mi věsí?

Dnes žárlivostí bláhovou

mně kázal k zdobě pří processí

nést tlustou svíci voskovou.