Poslední píseň lásky. (I.)

To bylo kouzlem jara, kdy vše svítí

ve svěžesti a jase, v slunci skály

se rozpláčí, až s vrásek jim se řítí

strž perel, jako by se v slzách smály;

ve suchém listí kdy od lonské zimy

fialka voní, petrklíč se blýská,

sní v mechu podléštka a střemcha nízká

se zachví ob čas vzdechy tajemnými,

déšť bílých kvítků střásá na skaliska;

žežhulka v stráni, v hvozdě doupnák stýská.

Kdy kaštanová, dlouhá alej stmělá

je posypaná květným pýřím celá,

při průvodech jak božího je Těla.

To bylo kouzlem jara v blahé tuše,

kdy zas mi píseň lásky tryskla z duše;

tak sama přišla, prostá, nevolána

a svěžest dýchala jak svlačec z rána,

když celý otevřen je plný rosy.

Jak oko holubice, které prosí,

tak zřela na mne, tak mne proměnila

tou vůní, jež se z kalíšku jí lila,

že duše zase jednou šťastna byla!

A jako v dobách minulých já říkal

ji zbožně si, zrak obraceje k zemi,

mír každým slovem v duši hlouběj vnikal,

já šťasten byl, neb já byl smířen s všemi

tou písní malou, nehledanou, prostou,

že byl jsem jist, pod keřů haluzemi

vše fialky že z mého srdce rostou.