Poslední píseň lásky. (II.)

A tak jsem došel s touto písní lásky

až v konec aleje, kde chlad a vůně,

tam velký buk stál, kmen byl samé vrásky,

koš snětí šepotu a dechů tůně.

Na podstavci stál pod ním cesty v rohu

bůh lásky v starém rokokovém slohu,

luk přeražený měl, tvář rozbrázděnou

a v toulci místo šípů listí tlelo,

skvrn plné bylo útlé jeho tělo,

čas psal mu ve tvář každou svojí změnou;

zřel v dálku, jak by divem jara zmámen.

Pod kozím listem, jenž tu celou stěnou

stráň zakrýval, se tajil velký kámen,

pln rezavého mechu a pln plísně.