Poslední píseň lásky. (III.)

Chtěl znovu začátek své nové písně

si tiše připomenout v tomto přítmí

můj plachý rozmar – shledával jsem rhytmy

a slova, před chvílí jež sladce zněla.

Však zmizela, má ústa oněměla.

Cos dýchalo z těch větví hloubi šeré

jak minulost a jako plíseň hrobu;

jak výčitka se cosi z ňader dere,

vše svěžest prchá, odvaha se ztrácí.

Mně zdá se, jako by kol stichli ptáci,

jak hlouběj stoupal v mrazivou bych kobu,

kde v rakvích řadou poupata jak svěží

vše lepší city mého nitra leží.

Když pamět selhala, já v knihu sáhnul

a vytáh napsanou tu píseň svoji

a k buku omšenému hloub se nahnul,

kde sukem vyraženým díra zela,

v níž sváté listí se a plíseň rojí,

kam dosáhnul jsem, tam jsem ruku vztáhnul,

v kmen dutý pochoval jsem ve hluboku

tu sladkou, jásající, jarní sloku,

pak ohlédl se plaše na vše strany

a prchl odsud a nestanul dříve,

tak upomínky ostnem v dálku štvaný,

až plné slunce vítězné a živé

mi hodilo v tvář všecky svoje jasy,

až ucítil jsem, že k svým právům hlásí

se život, skutečnost v své honbě divé –

však spolu též, jak zvlhnuly mé řasy.