Poslední píseň sfingy.

Noc překvapila bleskem cestující.

Před nimi polozasypána čněla

sfinx ohromná. Do daleka poušť zela,

lev ob čas táhlým řevem volal lvici.

I zastavili. Hladové jich zvíře

si bodlák hledalo, jenž v poušti zkvétá.

Nad zemí spící táhla světů četa;

vzpjal Orion své hvězdné rámě k Lýře.

A Váhy klesly v azur černotmavý,

v němž chvílemi to tichým bleskem vzplálo

a shaslo zas; a stínů tisíc hrálo

se valíc jako kštice s dívčí hlavy.

Muž uleh’ k oslu, v plášť zahaliv lebku,

a žena s děckem na práh modly sedla,

šat rozpjala, k rtům dítěte prs zvedla.

To dítě mělo sfingu za kolébku.

A žena unavena spala taky.

Noc kráčela kol, poušť se temně třásla

pod jejím krokem. Mnohá hvězda shasla

jak dlouhým pláčem oslepené zraky.

A Orion ved’ stádo hvězd svých domů,

pruh oranžový pustiny lem zlatil,

a pasoucí se gazely strach schvátil,

lvi řvali, jdouce pít, jak hukot hromů.

A pak se začlo zvolna rozednívat.

Na prsech sfingy zbudilo se dítě

prs matky hledajíc, však okamžitě

pláč zatajilo – sfinga začla zpívat.

A zpívala ta socha Memnonova,

harf edenských v tom jemné chvění hrálo,

a dítě s usmíváním naslouchalo

v svůj domov hledíc. – Zvuky tály v slova:

„Den zemi vrací se a rosa květu.

Ty, malý poutníku na ňadrech mojich,

buď vítán, tebou v spásy věčné zdrojích

přec lidstvo okřeje, mír vzejde světu.

Ó rozžehnej se klidně se svým rájem;

dát lidstvu pokoj, štěstí, je ráj větší.

Spěj na smrt, na kříž, v zlo a nebezpečí,

dej světlo všem, ty kolébaný tajem!

Ó noci, noci, odhrň clonu temnou!

Buď světlo! Světlo! Aleluja pěju.

Dnes naposledy slunci vstříc se chvěju,

však jistě celé lidstvo zpívá se mnou!“

I stichla sfinx a nad poušť slunce vzplálo

a Josef zbudil se i jeho žena,

i divili se oba, ozářena

proč děcka tvář, proč tak se usmívalo.