POSLEDNÍ PÍSEŇ

Vsi jako kuřata

krajem se popelily,

polibky ze zlata

na ně se lily,

rozesmál všecko sluneční pocel:

tebe i mě, pole i lesy,

skřivana, který nad vším trylkuje si,

rybník modrý jak ocel.

Na hřbitov nesou chudáka,

do polí hudba smutně hraje,

dokola, došíra oblaka, oblaka,

květy a vůně máje,

země si zpívá, modré má oči,

bujnými boky v smíchu se točí.

Jak nám ta hudba krásně zní!

Poslední píseň! Poslední!

Tobě i mně se zdá,

jásotem že dnes zapadá

do našich polí a strání,

do lásky, do snův a přání,

do milování.

Jenom lituješ,

a já též,

že na té louce, kde sníme

uprostřed květů,

do tance při ní se neroztočíme,

ač jistě, jistě víme,

vždyť jsme si slovo dali,

přísahali!

že se nerozloučíme,

věčně, ach, věčně žíti že chceme,

a že my dva,

ty a já, milá má,

nikdy neumřeme...