Poslední pocta.

Ó pláčem velebným se chvěly zvony

a hlaholily táhle s věží všech

a lid se tísnil v okna, na balkony,

byl na dlažbě i ve vikýřích střech.

Ve světle denním plamem slabě žlutým

plyn luceren tak teskně v městě plál

nad davem zamlklým a nepohnutým,

jak moře rozstouplé jenž kolem stál.

Pohřební zpěvy zněly v tklivém žalu

jak nářek lesů podvečerní mhlou

a spolky, kněži v drahém pluvialu

šli vážným krokem tiše před truhlou...

Leč jak se v město prvé stíny schvěly,

touž ulicí vřel divé hudby jek,

to z pohřbu vesele se navraceli

a luza výskala si popěvek!

Blíž hrobu slavného pak v ticho dumné,

když rozprchly se lidstva přívaly,

splývaly modlitby jen stromů šumné,

vrb, thují, jež se větrem kývaly.