Poslední pohádka...

Má oči dobré, šedé, líné,

v nichž kmitne blesk jen bezděčně,

řeč rychle z tenkých rtů jí plyne,

má ráda slovo: „báječně...“

Vlas její rusý česán vždycky

jak radí Bazar důkladný,

šat modní splývá harmonicky

s tím tílkem v celek bezvadný. –

Nač lhát?... Zjev její musím zříti

za dne i v noci v snění svém...

jest jitro nového to žití,

či svit před smutným západem?

Oč moudřejší je komár malý,

jenž žije jedno podletí,

když jednou křídla trochu spálí,

už víckrát k ohni neletí!...

Má rusá slečno, tentokráte

se, viďte, pranic nestane,

a k muce nové, děsné, klaté

mé srdce, viďte, nevzplane!

Když na Žofíně při koncertu

my setkáme se v letní dny,

na pozdrav můj vy polo v žertu

mi vraťte úklon obřadný!

A v lednu v bále, kdybych taky

vás k tanci vyzval všetečně,

vy rcete, mhouříc líné zraky:

„Jsem znavena již báječně!“

A setkám-li se někde s vámi

na filistrovských výletcích,

kde milosrdně dají dámy

za špatné vtipy krásný smích:

tak něco mluvte, jako včera

jste prohodila bezděčně:

„Láska je žití phylloxera,

však já – jsem zdráva báječně!“

Já tajně vzdychnu: Kdyby chtěla

nás určit sudba k štěstí jen,

pak nebyla by jistě směla

zde stvořit tolik, tolik žen...

Tak budeme si stále zvykat

a tak to vždycky řekneme,

a budem to tak dlouho říkat,

až tomu věřit budeme.

A byť i srdce pozvedalo

svůj časem úpěnlivý hlas –

to bude trvat jenom málo,

a rozum umlčí je zas.

Pak snad to snesu beze trudu,

až půjdete s kýms k oltáři,

pak snad i honosit se budu

moudrostí onou komáří...