POSLEDNÍ POHLED.

DVÉ očí měl bych u sebe rád,

dvé očí, milených očí,

až do mé síně jedenkrát

Stín velký bez hlesu vkročí.

On k mému lůžku přistoupí tich

a řekne: „Půjdeme, brachu.“ –

Dvě bílé ruce, má ruka v nich,

se zachví v bolu a strachu.

Ale Stín velký skloní se blíž’

a řekne: „Musí to býti; –

dvé očí musí usnouti již,

dvé očí dál musí žíti!“

Tak muselo být a bude vždy zas,

kam Stín ten do síně vkročí;

jen pohled poslední když najde vás,

vy oči, milené oči. –