POSLEDNÍ POKUŠENÍ SYNA BOŽÍHO-ČLOVĚKA.

V Jerusalemě, na plošině chrámu,

odkud do nesmírné a velkolepé dáli

tak snivě drahou se zem širá vůkol

těm očím zrozeným zde jevila,

se stalo to.

Když Ježíš Nazaretský

hloub nesmírnou i širou drahou dál

svým zrakem, duchem pojal – stalo se,

že v duši jemu počal mluvit hlas.

Divný hlas byl to. Neboť nikdy ještě

tak Ježíš na rozpacích nebyl, čí to vlastně hlas,

jak tentokrát – a on se vyznal už

ve vnitřních hlasech přec.

Už v dětství často

je slýchával, zpravidla o samotě

a za soumraku. Slova říkaly

mu taková, o jakých bratřím jeho

se nikdy nezdálo. Už tehdy tušil z nich,

že jiný druhých jest, že, zvláště nadán,

je Kýmsi vyvolen vykonat velký čin.

Pak slyšel jej, prv jenom nejasně,

pak stále jasněji a určitěji –

až mocným hlasem trub mu v nitru jeho zněl,

když provždy rozhodl se Mistrem stát

a hlásat lidem Ducha.

Rovněž hlas to byl,

jenž na poušť vyslal ho, by promysle až na dno

myšlenku Boží, které učit chtěl,

tak vnořil se u Boha Tajemství,

Původce všeho, Podstatu a Cíl,

až Otec sám by mluvil z jeho úst

jak z toho syna svého posvěcených úst,

jejž druhým ustanovil pastýřem!

Až dosud vždycky poznal, čí byl hlas.

Bylo tak snadno poznat, kdo zde mluví,

jak snadno poznat lze od gesta křeč,

od dobra zlo a život od smrti.

Když mluvil k němu Ďábel na poušti,

by svého ducha vtip a umění

tak v prospěch svůj i lidu obrátil,

by všecko kamení, jímž oplývala poušť,

na chleby změnil, a tak proměnil

pot, bídu lidstva v hmotný blahobyt –

tak snadno poznat bylo Jeho, Ducha Hmoty,

jenž celý svět by změnit chtěl jen v břich

a Ducha, jemuž Hmota nástrojem, sám v pouhý nástroj

a sluhu Hmoty změnit – a tak pro vše časy

Jej, věčný, svatý princip pohybu a tvorby

ke spánku, nečinnosti v Hmotě odsoudit.

Když na temeni hory, odkud v šíř i dál

v bohatství nesmírném se rozprostírala

zem s lány polí, městy, hrady, chrámy,

mu šeptal hlas: Že to by všechno moh,

ba víc, ba celý světa širý kruh

si podmanit svým duchem, v kterém oheň Otce

plál jasněji, než v davu tisíců –

jak byl by nepoznal Ho – Jeho, Ducha Temnot,

jemuž je blahem pod hrnéčky Hmoty

duše, ty ptáky svobody a světla,

si pěstovat, je ohněm vášní sytit

a dým, jenž odtud stoupá, libé kadidlo,

ssát marnivými svými nozdrami!

Než dnešní hlas zněl jinak. A zněl takto:

„Hle, Synu Boží, Ty přec dobře víš,

že vše, co zrodilo se, žije, i co zmírá,

je stejně z Otce, Jeho ducha část.

Že vše jen z Něho pošlo, trvá jenom Jím,

Jím poznává se, v sebe přechází,

tím právě že vše Jedno – On jen jest,

byť rozvinutý v prostoru a času.

Že vše, co kolem zříš v té slunce širé kráse,

ty paláce, ty domy, olivové háje,

lid dole, stejně jak ta obloha,

i se sluncem – a ty zas sám,

je jediné jen tělo, tělo Jeho,

v němž jeden žije duch a týž, co v tobě.

Jím že je spojen živých, mrtvých svět,

svět lidí, zvířat, rostlin, nerostů,

že kdo dal bratru, také Jemu dal.

Že vše jen z Něho pošlo – v Něj zas vrátí se.

To věda, celý uváživ svůj věk,

proč dále žít chceš, trmácet se, učit?

Což není všechna pravda tím už vyřčena,

že stvořena, že existuje Bůh?

Proč nerozevřeš náruč, nespustíš se dolů,

tak radostně, jako se vrhá syn

v náručí otce? Není-liž ten prostor,

a prostor všechen celém po světě,

náručí Otce tvého vskutku? Nebo bojíš se,

že zlomě údy své, i duši svou bys zmařil?

Jsi malověrný tak – ty, „Ducha učiteli“?

Nevěříš, čemu učíš? A přec učit chceš?

Vždyť věděl bys přec jinak: duši, tělo tvé,

že chytí andělé, jen změní, nezmaří,

když Otec Život jest – a ty jsi z Otce!

Věříš-li, učiň tak, tisícům příklad dej

hrdinství pevné víry! Váháš? Nevěříš?“

Hlas divný, svůdný. A on přece váhá.

Pot setřel s čela. Prostor širý s výše

se všemi kopulemi chrámů, domy, horstev hřebeny,

vše jak by svádělo ho splynout se vším tím

jak s pravou vlastí svou – zpět s Otcem splynout...

Než náhle hlavu zved, a jasný hrdý zrak,

děl pevný zas a mocný:

„Ano, vše jest On.

Proč, rozloženo, vše přec v různém trvá bytí?

Proč roste, mění se – tak vyvíjí se v čase?

Zda o zemi a syna člověka

se princip Hmoty, Smrti nedělí

s principem Ducha, jenž je Život Věčný?

Zda hovado snad víc než člověk jest?

Neb tráva plevele než stéblo obilní?

Proč by ji z pole trhal hospodář,

když žádá úrody?

A zdali

dřív neřád vykydnutý totéž jest co chléb,

a chléb co duch, než, až jej země pojme,

a, vezma ze země, klas žitný promění,

a z klasu žitného chléb v tělo přejde,

jímž živen tvůrčí duch?

Ne Božím bojovníkem, Ďábla podomkem

bych učiněn byl, kdybych poslech hlas.

Což proto v hmotný svět snad uvázal se Duch,

by rušil ducha zákon: Být a žít,

vše hmotné přeměňovat v Ducha, Ducha mocí?

Ne, naplněním není žádná smrt,

byť byla v Bohu spočinutím jen!

Což proto zplodil Otec děti své,

a v času pouť je vyslal – aby zpět

už z humen klína Jeho utíkali,

ničeho k Jeho statku nepřizískavše?

Ne, proto Boží syn se nestal člověkem,

by lidský, zemský úkol odvrh od sebe!

A důstojně, jak Duchu sluší se,

svou ruku zvednuv, hlavu obrátil

vzad, po hlasu, a povýšeně děl:

„Ve jménu Otce – odstup Satane!“