POSLEDNÍ POLIBEK.

Ó, panno, otevři, tvůj kahan dohořívá,

než přepadne tě tma, tma bez rosy a rána.

Přec nechceš sama být, bez lásky, nezlíbána,

až úzkost smrtelná z tmy číhat bude lstivá?

Neb věz, že nejvíce ta bolí v srdci rána,

jež marnou obětí a neceněnou zbývá –

vstaň, jdi a otevři, skráň ověnčenu, snivá,

uvítej ženicha a vzdej se nezlekána!

Šel pro tě z daleka, přes moře, hory, řeky,

a neznal únavy a neznal dne ni noci,

jen v srdci obraz tvůj, jejž vyzářený, měkký

tvých nocí bezesných mu vykouzlily vzdechy.

Jde, jak jsi volala. Dej polibků, co v moci!

Tvůj rubáš ještě v jitř se bude chvít jich echy.