POSLEDNÍ POTOMEK.

O čem to sníš, zámečku starobylý,

nad říčkou v údolu, jejž vroubí lesů lem,

při pláči fontány za parných chvílí,

v tom parku zavlhlém?

Dech těžké dumy vůkol šerem vane,

pod přízí pavučin vše uvnitř dřímá v snech...

Ó, viz ty tváře předků zadumané

na temných portretech!

Těch hrdin řad, již skonávali v seči,

zří s obrazů teď v chodeb klidu hrobovém

jak řada obrů s báječnými meči

v brnění kovovém.

To ticho, klid!... A v šeru jedné síně,

jíž okna tajemně park stromy zastírá,

pán zámku, vyžilý a na mizině,

pár let juž umírá...