POSLEDNÍ PŘÁNÍ.

V tvé síni setmělé, jež plna těžkých vůní,

jež v nocích hlubokých mne v bezvědomí spily,

kde jako vody spád kdes v zasmušilé tůni

všech našich polibků ozvěna dlouhá kvílí,

kde na tvé chvějící se bílé tělo kane

vzduch vůní našich slov a přísah propletený,

a v noční lampě tvé tam srdce moje plane

a líbá smutnou září vlas tvůj rozpuštěný,

v té síni kouzelné, jen ještě jedenkráte

k svým ňadrům přiviň moji hlavu v delíriu

a motýly svých písní v záři vlasů zlaté

na těla tvého růžích v sladké písně spiju!

K svých ňader lunám bílým v demonické chvíli

přitáhni moje srdce choré, náměsíčné,

jež v nocech dlouhých po jich snivé záři kvílí,

kdy jak lilie plá v sny mé tvé tělo sličné.

V tom nebi síně své, tam lože pod nebesy

mi duši vyssaj zas, a já v žár neskonalý,

jak ruka nevidná když padá na klavesy,

tvé prsty zlíbám, jež mé srdce roztrhaly!...