POSLEDNÍ PŘÁNÍ.

Byl starý již. Jak padlý sníh měl hlavu

a bylo mu snad sedmdesát let.

Po nábřeží se zvolna šoural v davu

vždy v podvečer... a z očí jsi mu čet,

jak rád má Hradčan silhouettu krásnou,

jež na červánků tmí se šarlatě.

A teprve, když zřel, že zcela hasnou

nad hradem ohně, tich a dojatě

ve stínu ulic ztratil se, by znova

nazítří přišel obdivovat zas

pruh oblohy, jež rdíc se do zlatova

v klín starých zdí kouzelný sije jas....

A na jaře, když ve květ růžobílý

se odělo petřínské úpatí

a jasný vzduch vál městem, nové síly

jsa poslem, starci hlava závratí

se točila a oči leskly vděkem,

že v krásách, které jaro přináší,

ve světle novém na blankytu měkkém

zřít může obraz jemu nejdražší:

pruh Vltavy a kamenný most s věží

a královský hrad plný veleby.

Tu slzám staroch bráníval se ztěží

a chápal, proč tolik per velebí

stero krás Prahy zlaté, stověžaté...

Však s léty přišel slední pouti čas.

Náš stařík statně, oči mocně vzňaté,

se Smrtí rval se, že i lékař žas,

než proti věku mediciny není,

a pod drn musí z nás přec každičký,

neb kmotřička smrt nezná poshovění...

Has’ zvolna i náš Pražan stařičký.

Tu k posledu, kdy člověk jasně tuší,

že za chvíli se octne v zásvětí,

šeptal si stařec: „Bože, až s mou duší

ke Tvému trůnu anděl poletí,

přes Vltavu mu dovoliž s ní spěti

a přes Hradčany, abych z blankytu

směl obrys jejich ještě uviděti

a věží jich směs, sluncem zalitu!“